Dýmkařství bylo jedním z nejmladších řemesel. Jeho vznik souvisí s kouřením a pěstováním tabáku. V Evropě byla dýmka známá již před XVI. stoletím k léčivým účelům, totiž ke kouření podběle, řebíčku a lociky. Tyto první dýmky měly troubel z bezové trubičky hlavičku z pálené hlíny. Na poslední stupeň dokonalosti1 ji  přivedl teprve v roce 1689 vídeňský lékař J. Vicaruis. Ke světovému rozšířeni dýmky dochází až po roce 1550, kdy bylo přivezeno do Lisabonu z Ameriky semeno tabáku začalo jeho pěstování a s tím související kouření. První dýmky do Anglie prý přivezl sir Walter Raleigh v roce, 1585 z Virginie. Odtamtud se pak jejích výroba rozšířila přes Holandsko a Německo do ostatních evropských zemí.

        Na východní Moravě došlo dýmkařství největšího rozmachu v městečku Kelči, nyní patřícímu k okresu Vsetín. V kelečském muzeu (Vlastivědní úst. Vsetín - muzeum Kelč)je sbírka dýmek, která vznikla až po roce 1900, archivních nebo jiných písemných dokladů o jeho vzniku však není. Sledujeme-li řemesla např. v blízkém Valašském Meziříčí podle cechovního zřízení, jsou doloženy ze starších "pořádek" soukenický (r. 1571), tkalcovský (r. 1559), obuvnický (r. 1596), krejčířský (r. 1555), kloboučnický (r. 1565). Ke starým cechům náležel také společný cech kovářů, zámečníků, kolářů a bednářů, potvrzený Janem z Pernštejna roku 1545, který byl roku 1658 ještě rozšířen o mistry ručničáře, hodináře, stolaře, jehláře, ostrožníky, kotláře, sedláře, pasíře, konvaře a soustružníky. Roku 1610 byl Jetřichem z Žerotína obnoven cech řeznický. K mladším cechům patřili punčocháři (r. 1688) a hrnčíři (r. 1756). Dýmkařství mezi nimi uváděno není, dá se proto předpokládat, že vzniklo pravděpodobně koncem XVII., popřípadě až v XVIII. století prokazatelně je doložen jeho rozvoj a zánik, počátek je nejasný.

        K výrobě dýmek byla užívána dřeva naše i cizí. Z našich se užívala olše a bříza. Tento materiál přiváželi "fajkářům" sedláci, pro olše jezdívali mistři i sami, někdy až na Slovensko. Potřebné dříví bylo nutno kácet v zimním období. Z břízy se používalo jen části kmene nad kořeny, který byl v těch místech rozšířen na "bakulu". Tam bylo dřevo kroucené, a po opracování dávalo pěknou kresbu - "květ" i fládr. Z cizích dřev byla vhodná švédská bříza. Tu ještě kolem roku 1910 objednával pro kelečské dýmkaře ve větším množství J. Pajdla. Pak to bylo načervenalé dřevo bruyere, které se rovněž kupovalo z obchodů. Přicházelo v malých kouscích již nařezané jako silnější desky. Jednotlivý koutek někdy sotva stačil na vyřezání hlavičky. Vyráběly se z něj "fajky bryjérky". Měly tu výhodu, že se nevypalovaly, proto se dovnitř nevkládalo kování - "plechování". Dosud je na továrně vyráběných dýmkách značka "Bruyere". Dřevo se řezalo na dýmkařské "stolici" dvojmužnou rámovou pilou zvanou "šráková pila" na pláty o síle 1 až 2 cóly - "fleky". Švédská bříza přicházela řezaná na špalky o délce 1-2 m pod názvem "štamy". Materiál byl již suchý a řezal se příčným řezem. Naše bříza se řezala za sucha podélně ale v syrovém stavu. Olšové "fleky" se pak vařily a nechaly vyschnout přirozeným způsobem, ostatní dřeva se nevařila.

        Na nařezané "fleky" se podle "model" nebo "mustrů" narýsovaly obrysy hlaviček i "odléváků", které se pak na "stolici" vyřezali rámovou pilou s úzkým listem - "švajfkou" (vykroužečkou). Do předřezu se pak špulířovými vrtáky upjatými v "hlavě drexlu" (šlapacího soustruhu) navrtaly otvory, potřebné k nasazení troubele i pro dutinu hlavičky. Vývrt byl cylindrický, kónickým se stal ještě po jednom vrtání tzv. "škrabákem". To byla malá výtočka, kterou dýmkařům kovali kováři i zámečnici. "Škrabáků" o různých průměrech měl dýmkař celou sadu. V dílně Jindřicha Plesníka z Bystřice p. Hostýnem se jich dochovalo devět. Těmito se vrtalo ručně.

        Pak se přikročilo ke konečnému tvarování, které se provádělo nožem - "fajkovcem". Délka jeho čepele byla kolem 5 cm, ostří bylo ke konci zbroušeno do ostré špičky. Dýmkaři si je vyráběli sami. Nejlepším materiálem k jejich výrobě byly opotřebované břitvy. Měly "dobrý říz" (tvrdý materiál dlouho podržel ostří). Čepele "fajkovců" bývaly chráněny kulatými soustruhovanýma pouzdérky, aby se mezi ostatním nářadím rozloženým na "verštátku" (pracovním stole) netupily, když s nimi dýmkař zrovna nepracoval.

        Řezání si dýmkaři usnadňovali, aby ruce tolik netrpěly. Na čelní stěně "verštátku" bylo navrtáno nebozezem několik otvorů, do kterých se vkládaly krátké kolíčky z tvrdého dřeva s oběma konci zašpičatělými. Volný konec koláčku se vsunul do vývrtu odléváku, kterým se pak při řezání mohlo otáčet dokola. Také se využívalo té zkušenosti, že dřevo v mokrém stavu lze řezat daleko snadněji než dokonale vyschlé. Proto se předřezy před opracováváním nožem namáčely do vody. Někteří dýmkaři je na noc balívali do mokrých hadrů. Podle sděleni Marie Hlavicové z Kelče č. 294 dělával toto její muž, dýmkař Teodor Hlavica (1898-1962).

        Při opracovávání hlaviček se užívalo kromě "fajkovce" i soustruhu. Do vývrtu hlavičky se vsunul kulatý, kónický čep, který se upjal na soustruh a hlavička se pak osoustružila až po "pupek" (hříbkovitý ozdobný výčnělek vespod na přední straně hlavičky). "Pupek" samotný se "podebíral" kulatým pilníkem s jemnějším ozubením. Při opravdu přesném provedení byla tato úprava k nerozeznání od soustružení. Úprava materiálu pro nasazení kování - "krance" a "kranečků" - se prováděla rovněž na soustruhu. Sloužily k tomu malé pásové "pilečky do drexlu", o průměru 15 až 30 mm, které neměly zvláštního pojmenování a dýmkaři si je vyráběli podle potřeby sami. Užívali k tomu účelu kousků úzkých listů z vykružeček, které stáčeli do malého kolečka a přibíjeli na váleček se závitem k našroubování do sklíčidla soustruhu. Tento přípravek nahradil ve dvacátých letech J. Pajdla malými sukovníky. K tomu účelu opatřil soustruh s jednoduchým suportem a k pohonu použil elektrický motor. K dalšímu technickému zlepšení ve stejnou dobu došlo zavedením pásové pily, na které pak řezal pro všechny kelečské dýmkaře. Tím zaniklo tradiční řezání "švajfkou".

        Troubele k dýmkám - "trestky" - vyráběli dýmkařům soustružníci. Pro kelečské dýmkaře ještě v roce 1910 pracovali Ferdinand a Julius Ficek, oba z Kelče. Spodní část troubele, která se vkládala do odléváku, nebyla okovaná. Na horní straně u konce byl našroubován váleček soustružený z rohoviny zvané "kostka" a do tohoto byl našroubován náustek zvaný "špička" nebo "hryzák". Náustky byly rovněž soustruženy. Po opracování na soustruhu se vařily, aby rohovina změkla. V tomto stavu se mírně zahnuly a po vyschnutí si toto zaoblení podržely trvale. Na konci měly malou přírubu, aby nemohly vypadnout ze štěrbiny mezi sevřenými zuby. Pamatovalo se i na bezzubé. Příruba pro ně se řezala mnohem širší, průměr až 15 mm. Délka troubelí se pohybovala od 20 cm až do 1 m. Troubele se vyráběly z třešňového a lískového dřeva. Méně se užívalo trnky a jalovce. Z březového dřeva se troubele nevyráběly Bříza má poměrně husté zvětvení a vrtat delší troubel by bylo technicky těžko proveditelné, jak také potvrzují dosud žijící dýmkaři.

        Rozlišovalo se dvojí kování dýmek. povrchové se nazývalo "kutí", vnitřní pak "plechování". Ke "kutí" patřil "kranec", který byl spojen "šanýrky" (malými závěsy) s , "kloboučkem" nebo "věčkem". Po stranách mělo "lufty" (kouřové otvory) a vpředu "zobáček". Menší ochranné zdířky na odléváku se nazývaly "kranečky". Na vnitřní straně "krance" i "kranečku" byla přiletována malá drátěná očka, kterýma procházela šňůrečka zakončená ozdobným třapečkem nejčastější zelená. Byla pevně přivázána na "kranečku"; očkem na hlavičce procházela volně a pak byla opět přivázána na "hryzáku". Byla jednak ozdobou, ale hlavně chránila hlavičku při vypadnutí před poškozením.

        Kování se vyrábělo z barevných kovů; byl to hlavně pakfonový, mosazný i měděný plech o síle 0,3 - 0,5 mm. Na vička se učíval materiál trochu silnější, o průměru 1 až 1,5 mm. "Plechování" mělo tvar výseče mezikruží. Před vystřižením nůžkami se rýsovalo na plech podle "mustrů" (šablon), kterých bylo v dílně větší množství na nejrůznější velikosti. U menších byla užší strana vystřihnuta pilovitě. Zoubky se po vložení do dřeva zahýbaly "šparákem" s mírně zahnutou špičkou. "Plechování" v hlavičkách mělo kulaté "dénko", které se vysekávalo kruhovým výsečníkem - "lochajznem". Se strany se plechováni "propchlo" rovným "šparákem" (průbojníkem se špičkou), aby se mohl vložit "stočený luft". Kloboučky i zdířky se tvarovaly na kovových raznicích. Ty měly vždy spodní zápustku zvanou "kroužka" nebo "botek", ke které patřila horní zápustka zvaná "rázek" s průměrem slabším o sílu materiálu. Těch měl dýmkař na různé tvary a velikosti rovněž větší množství. (V dílně Teodora Hlavici, dýmkaře z Kelče se dochovalo 60 "rázků" a 80 "kroužek".) "Rázky" obyčejně mívaly jehlancovité stopky osazené ve válečcích z tvrdého dřeva. Jen zřídka byly celé z kovu.

        Pájení dýmkového kování se od klempířského i zámečnického způsobu dosti lišilo. Dýmkaři nepoužívali měděných páječek zahřívaných v ohni, ale tzv. "cínáků", které byly ze železa. By1y osazeny v dřevěných rukojetích a volný konec měl tvar komolého jehlanu. Jejich velikosti (pokud se týká průměru) byly různé a odpovídaly velikosti "plechování". Dýmkař jich ke své práci míval nejméně deset. "Cináků" se užívalo jen na pájení "plechování". Po očištění salmiakem se na nich po nahřátí cín (klempířská pájka) udržel. Plech se čistil kyselinou solnou - "salcgajstem". Zcela odlišný byl způsob pájení "kutí". Toto se provádělo bez jakýchkoliv páječek pomocí boraxu a "šlogrótu". "Šlogrót" se kupoval v železářských obchodech již hotový. Byla to mosazná drť krupičkovité struktury. Protože součástky byly drobné zajišťovaly se navzájem tenkými drátky. Po této přípravě se místa, která měla být pájena, natřela kašičkou ze směsi "šroglótu" a boraxu. Pak se pájené předměty položily na "1ésu" (malý rošt z drátěného pletiva), která byla položena nad pánvi se žhavým dřevěným uhlím. Obložily se ještě "rámkem" z třísek suchého smrkového dřeva a několik třísek se položilo nahoru. Oheň se rozdmýchával "fechrem" (malou lopatkou ze dřeva nebo tvrdého papíru - "papundeklu"). Muselo se přitom dávat pozor, aby "šroglót" neshořel. Když byla směs v tekutém stavu, spojované díly se vynesly z ohně a směs vychladla drátky zůstaly částečně zakryty ve spojích. Přečnívající konce se odpilovaly. U domácích výrobců, pokud ještě měli otevřené ohniště, se toto pájeni provádělo v místnosti. Ve větších dílnách, kde pracovalo více lidí, se "cínovalo" venku na dvorku, před di1nou.

        Hotové kováni se pak namočilo do roztoku vody a "vitriolu" (kyseliny sirové) kde "zčervenalo". V tomto roztoku se ponechalo asi 2 hodiny.

        Pak se do roztoku ještě přidal "šalvostr" (kyselina dusičná). V této lázni zůstalo tak dlouho, až bylo docela čisté - "až zbělalo". Aby byl účinek kyselin ještě silnější, doplňovali dýmkaři roztok ještě močí, kterou tam přidávali velmi prostým způsobem, což ovšem nesměly vědět zákazníci. Čisté kováni se nakonec "ošlejfovalo" nebo "opucovalo" pemzou. Pemzu roztlouka1i učni v moždířích na jemný prášek. Ten se smíchal s olejem na hustou kaši a nanášel na rýhované kotouče z lipového dřeva, které se otáčely. v soustruhu. Menši věci se čistily v ruce. Předností kelečských dýmek bylo, že jejich kování - "krance" i "kranečky" - byly "zakuté", tzn. vbíjené kousek do dřeva a nebyly přibíjeny malýma hřebičky, jak tomu bylo později v továrně vyráběných dýmek. Staří dýmkaři vyráběla veškeré kování ručně. Na počátku 20. století se začalo kování lisovat. Dýmkaři je kupovali již hotové ponejvíce od Bárka od Jar. Kvapila z Proseče a Frant. Klvani z Chrástu u Chrudimi.

        Velmi pečlivě se prováděla povrchová úprava dřeva. Po osoustruhování se materiál opracoval pilníky s jemným zrněním a vyhladil, "skřéjpem" (přesličkou). Lodyha přesličky, která se k tomu účelu navinovala na trojhranný kolíček, nesměla být úplně suchá, aby se nelámala. Současná generace dýmkařů nahradila "skřéjp" jemnými skelnými papíry. Precisně vyhlazené dřevo se pak "pácovalo" (mořilo). Jako mořidla bylo užívání roztoku "šalvostru" s vodou. Při větším množství kyseleny byl odstín hnědi sytější. Po namoření "vyšly květy ven". Po osušení v troubě se hlavičky natřely lněným olejem a vyleštily šelakovou politurou. "Bryjérky" se nemořily, byly samy od sebe načervenalé. Tento původní způsob moření kyselinou dusičnou nahradil J. Pajdla užitím dvojchromanu draselného. Nutno ještě podotknout, že do kyselinového mořidla se přidával kousek mědi, která se "zhasila" a zbarvila roztok temněji.

14. Hlavička dýmky zv. "rybí ocas" s reliefní výzdobou provedenou některým Kelečským dýmkařem, výška 12 cm.
15. Hlavička dýmky s rliéfní výzdobou. Opletení mosazným drátem bylo provedeno dodatečně, hlavička je vespod prasklá, vyrobil ji dýmkař Janota, který nebyl z Kelče, výška 12,8 cm.
16. Hlavička dýmky s reliéfní výzdobou. Autor neznámý, výška 10,3 cm.(Pohled z čelní strany)
17. Stejná hlavička jak obr. 16. (Pohled ze zadní strany)
18. Hlavička dýmky s reliéfní výzdobou. Autor neznámý, je na ni vyřezán nápis: Milému tatínkovi na památku 1914-1916. Výška 10,7 cm.

        Kromě dosud popsaných nástrojů užívali dýmkaře při výrobě všechny typy pilníků většinou s jemným zrněním. Na "verštátku" býval malý kloubový svěrák i svěrka. Při soustruhováni užívali struhy duté i kosé. Do soustruhu upínali i pulírovací kotouče, popřípadě karborundový kulatý brousek. Plech vyrovnávali malými dřevěnými paličkami. V dílně nesměly chybět štípací kleště i kleště s kulatýma čelistmi, struhák na dřevo i pilka na kov, přírodní kámen na obtahování "fajkovců" a soustružnických dlát, obkročné hmatadlo - "grajfcirkl", kovové kružítko, rozchodník - "šraňkovník" na rozvádění zubů pil a malá lehčí kladívka. Byl tam I špalek na sekání dřeva, menší sekyrka a pískovcový brus s klikou na broušení nástrojů s vodou. Hodně nástrojů si vyráběli dýmkaři sami. Mezi ně patřily malé plechové kahánky na svícení olejem - "šklébíky" - při kterých pracovali večer.

        V Zásadě se vyráběly dva druhy dýmek. Když dýmka měla troubel zasazenu přímo do hlavičky, šlo o "krhovku". Toto byl starší typ dýmek. Patřil - li k dýmce ještě samostatný odlévák, šlo o poslední vývojový typ dýmku "obkusky" nebo také "šteky". Z těchto dvou základních typů vznikla celá škála variant s různým pojmenováním. Někdy ovlivnil jméno kraj, ve kterém byl typ oblíben a užíván, např. "kelečanka, vizovka, oderka, brodka, slovenka, holičanka, maďarka, lhotka". Dále byla jména udávána také podle tvaru Antonín Strnadel zakreslil v Kelči celkem 33 typů různých dýmek, v ceníku Jana Pajdly je jich vyobrazeno 45. Ty druhy dýmek, které šly hodně na odbyt, se vyráběly až ve 4 velikostech s označením 00, 0, 1 a 2. U méně oblíbených druhů se vyráběly jen dvě velikosti. Zvlášť pěkné kusy dýmkaři vyráběli jednotlivě na objednávku na zvláštní přání. (Viz podrobněji v obrázcích k textu.)